Měsíc leden a svět kolem nás
Tento text je mým osobní pohledem na svět kolem mne, tedy na svět reálný, který jsem schopna obsáhnout nejen fyzicky, ale také mentálně. A pokud vás zajímá, kdo jsem, z čeho jsem vzešla a kam mířím, tak si skočte do odkazu tady.
Spící zahrada
Leden je rozhodně zimní měsíc a tak od něj očekávám právě to, co přináší. A jsem za to velmi vděčná, neboť mi dává šanci na chvíli zpomalení, neřkuli zastavení. Tedy alespoň ve vztahu k zahradě. Připomíná mi to okamžiky, když moje děti byly malé a po obědě šly spát a já byla šťastná, že mám chvilinku na “nic”. A stejně to mám se spící zahradou. Jak já jsem vděčná za ty přívaly sněhu a mráz, které mi dovolují jít na zahradu tak nanejvýš zkontrolovat krmítka, vysypat kompost a vnímat zimní krásu. A tak dosypávám slunečnici ptáčkům a čistím jejich krmítka (proč se dočtete tady )
Zleva: Barthy, na obzoru hřeben Jeseníků s Pradědem a “náš” dub.
Život ve spící zahradě
Baví mne pozorovat život na zdánlivě spící zahradě. Vnímám zpod sněhu vyčuhující hnědé krtince, ale dělám, že je nevidím. Koneckonců, co bych asi tak s nimi teď v lednu dělala, že ano? A když jdu na kompost vyhodit své dýně hokkaido, které jsem opět nedokázala při vším péči udržet v jedlém stavu déle než do Vánoc, vím, že budou chutnat alespoň myším. Z myší na zahradě si těžkou hlavu fakt nedělám, naopak všichni, kdo mi pomůžou rozrušovat půdu zahrady jsou vítáni. Ten kousek země, který nazývám “svou” zahradou je vlastně zelená louka s jednou starou hrušní a pár špendlíky (správně to pro mne divné slovo myrobalán) a já ho pomalu přetvářím na zahradu. Půda u nás v Jeseníkách není žádnou úrodnou černozemí, je velmi kamenitá a jílovitá a tak zakládání záhonů je pěkná dřina. Proto zakládám záhony co nejjednodušším způsobem a k tomu potřebuji i všechen ten drobný život v půdě, krtky, myši, hraboše, žížaly a další drobnou havěť. A že mi sežerou něco z úrody? Ano, s tím je potřeba počítat a umět úrodu sklidit včas.
Zleva: Otisk perutí, myší ocásek a my.
Energie léta v zimě
A ještě zpátky k dýním. Loni na podzim jsem se rozhodla, že zkusím svou úrodu dýní uskladnit ve své ložnici, protože jsem se dočetla, že jim nevadí teplota do 20°C a důležité je pro ně sucho. Tak jsem vyklidila část své knihovny a dýně uložila. Odrůdy Sweet Meat Oregon Homestead a Blue Ballet jsou stále ve výborném stavu, ale Hokkaido nevydrželo. Chybou nejspíše bylo, že se navzájem dotýkaly a asi kolem nich moc neproudil vzduch. Takže poučena budu příští sezónu ještě více následovat to, co vyplývá z třetího zákona permakulturní etiky a to je:
“Děl se o své přebytky.” A já dodávám: “Děl se, dokud je o co se dělit.”
Mimochodem věděli jste, že dýně se neustále odpařuje, proto její slupka postupně tvrdne a po čase už není (ta slupka) poživatelná. Pak se vyplatí dýni oloupat a slupku použít na zeleninový vývar. Zajímavé je, že tvrdnutím slupky se v dýni zvyšuje podíl vitamínů a zvýrazňuje její chuť.
Možná někteří z vás četli jeden z mých prvních blogových příspěvků “Pochváleno budiž léto aneb zákon zachování (sluneční) energie”, v které sdílím svou radost z pochopení, že i já jsem ve svých skromných podmínkách a možnostech schopna zachytávat a uchovávat energii. Například v podobě bylinného čaje. A leden je ten správný čas na vychutnávání letní energie v podobě voňavého čaje.
Co můžu (u)dělat v lednu?
Miluju pletení a tuto činnost mám spojenou zásadně se zimním obdobím. V létě si na pletení ani nevzpomenu, zato zimu si bez této meditativní činnosti, při které plyne jedno očko za druhým, neumím představit!
Zahrada si ale přece jen mou pozornost přitáhne. A tak jdu zrevidovat své zásoby semínek z předchozích let. Důležité to je udělat dříve, než podlehnu touze nakupovat semena všeho, o čem si myslím, že nezbytně potřebuji. Nastává tak okamžik, kde se hodí být více realista než snílek a umět uvidět, co mi mé fyzické a časové možnosti dovolují. Prostě se postavím nohama na zem a řeknu si: “Holka, nežiješ v Polabí na černozemi, tak to nepřeháněj!” A potom pokorně zredukuji obsah nákupního košíku permasemínek a pochválím se, jak jsem to skvěle zvládla.
Svetr pletený “v jednom kuse” bez jakéhokoli šitého švu. V případě zájmu se s vámi o návod podělím.
A co dělá “olla” v lednu?
Většinou je uložena v suchu a v bezpečí a čeká na jaro. Ovšem pokud zůstala v záhoně, tak jako ji nechala Peťa u svého kadeřávku, tak potom je nutné nádobu mít prázdnou a pořádně zamulčovanou, popřípadě zahrnutou sněhem. To, aby zůstala v teple (byla chráněna před mrazem) a nepraskla. A takto ošetřena vydrží přes zimu i v záhoně.
Zleva: Vyvýšený záhon s kadeřávkem, který vydrží i naše zimy. A v záhoně zavlažovací nádoba olla řádně zamulčovaná a chráněná.
Zdravím vás a přeji krásné lednové dny.
Šárka