Kde se olla vzala?
Od samotných počátků zemědělství řešili lidě jednu zásadní výzvu: jak zajistit rostlinám dostatek vody i v suchých obdobích. V oblastech, kde přírodní srážky nestačily, se vyvíjely první zavlažovací systémy, které proměnily poušť v úrodnou půdu a umožnily vznik civilizací.
Nejstarší důkazy o řízeném zavlažování pocházejí z oblasti Mezopotámie už kolem 6000 př. n. l., kde zemědělci kopali kanály a usměrňovali vodu z velkých řek, aby zavlažovali pole daleko od jejich břehů. Podobné techniky se objevily v údolí Indu a na území dnešního Íránu, kde byly budovány složité soustavy nádrží a kanálů.
Ve starověkém Egyptě využívali každoroční záplavy Nilu, při kterých vodu lapali do plošinovitých polí, kde pomalu vsakovala a zásobovala kořeny plodin. V Číně a Indii kolem 3000 př. n. l. vznikaly propracované vodní cesty a zařízení k rozvodu vody pro rýžová políčka a jiné plodiny.
Tyto rané způsoby zavlažování byly zpočátku sice primitivní, přesto ale efektivní a směřovaly k tomu samému cíli, který si kladou i dnešní moderní a udržitelné techniky zavlažování: dodat rostlinám přesně tolik vody, kolik potřebují, a minimalizovat ztrátu vody odpařováním či odtokem pryč z půdy.
Kromě systému rozsáhlých kanálů a nádrží se v některých suchých oblastech světa objevila i jiná, překvapivě jednoduchá metoda – zakopané porézní hliněné hrnce či nádoby.
Archeologické nálezy i historické prameny potvrzují používání těchto nádob v severní Africe, zejména v Egyptě či v oblasti dnešního Maroka, Alžírska a Tuniska, kde se tato technika udržela v tradičním zemědělství až do novověku. Podobně je doložena také na Blízkém východě, například v oblasti dnešního Íránu, Iráku a Sýrie, kde se používaly zakopané neglazované nádoby pro pomalé a úsporné zavlažování.
Hliněný hrnec olla
Hliněný hrnec
První písemné zmínky o zavlažování pomocí hliněných nádob nacházíme v knize Fan Shengzhi shu , zemědělské příručce z 1. století př. n. l. z období dynastie Chan.
Jejím autorem byl úředník a zemědělský odborník Fan Shengzhi, po němž je kniha pojmenována. Původně měla 18 kapitol, ale přibližně v 11.–12. století byla pravděpodobně během válek za dynastie Song ztracena. Dochovala se jen díky citacím v jiných starověkých čínských spisech.
Z těchto úryvků víme, že obsahovala poznatky o hluboké orbě, smíšeném pěstování plodin, střídání plodin i o různých technikách zavlažování a zemědělských nástrojích. Popisovala také pěstování obilí, luštěnin, melounů či konopí.
Dochované pasáže z Fan Shengzhi shu popisují, že jednou z doporučovaných a používaných metod bylo zavlažování pomocí zakopaných neglazovaných hliněných nádob. Ty se zakopaly do půdy, naplnily vodou a voda z nich postupně prosakovala ke kořenům rostlin.
A přestože knihu Fan Shengzhi shu můžeme považovat za historicky významný agronomický spis, zdá se, že zakopané hliněné nádoby nejsou vynálezem jediné kultury, ale jsou spíše přirozenou odpovědí různých civilizací na stejnou otázku: jak dodat rostlinám vodu šetrně, úsporně a přímo ke kořenům.
Bill Mollison
Pro novodobý svět, a zejména pro Evropu, tuto technologii v 70. letech “objevil” australský biolog a ekolog Bill Mollison (1928 – 2016), často označovaný za otce permakultury. Ten nazval zavlažování pomocí olla „jedním z nejefektivnějších zavlažovacích systémů“ a pomohl rozšířit povědomí o této jednoduché a chytré metodě zavlažování. Olla neboli clay pot se tak stal jedním z prvků, které pomáhají řešit hospodaření s vodou v systémech navrhovaných podle principů permakultury. Na platformě Vimeo jsou dostupné záznamy přednášek Billa Mollisona o permakultuře a v lekci s názvem “Pěstování v suchých oblastech” (Planting in Drylands) přibližně ve 4:30 vidíme, jak Mollison při návrhu zahrady zakresluje do návrhu řešení práce s vodou také ollu.
Co se týká názvu, tak název „olla“ [oja], který se ujal jako terminus technicus pro tuto zavlažovací nádobu, pochází ze španělštiny, v které toto slovo znamená „hrnec“.
Olla funguje dnes stejně jako před lety…
Ať už byly hliněné nádoby zakopávány před tisíci lety v suchých oblastech Afriky, Asie nebo jinde na světě, jejich princip zůstává dodnes stejný. Olla fungovala před osmi tisíci lety a funguje i dnes, protože voda má stále stejné vlastnosti, půda reaguje na vlhkost stejně a fyzikální zákony se nemění. A v této jednoduchosti je její síla, nejde o módní trend, ale o princip, který obstál ve zkoušce času.
