První písemné zmínky o zavlažování pomocí hliněných nádob nacházíme v knize Fan Shengzhi shu , zemědělské příručce z 1. století př. n. l. z období dynastie Chan.
Jejím autorem byl úředník a zemědělský odborník Fan Shengzhi, po němž je kniha pojmenována. Původně měla 18 kapitol, ale přibližně v 11.–12. století byla pravděpodobně během válek za dynastie Song ztracena. Dochovala se jen díky citacím v jiných starověkých čínských spisech.
Z těchto úryvků víme, že obsahovala poznatky o hluboké orbě, smíšeném pěstování plodin, střídání plodin i o různých technikách zavlažování a zemědělských nástrojích. Popisovala také pěstování obilí, luštěnin, melounů či konopí.
Dochované pasáže z Fan Shengzhi shu popisují, že jednou z doporučovaných a používaných metod bylo zavlažování pomocí zakopaných neglazovaných hliněných nádob. Ty se zakopaly do půdy, naplnily vodou a voda z nich postupně prosakovala ke kořenům rostlin.
Bill Mollison
A přestože knihu “Fan Shengzhi shu” můžeme považovat za historicky důležitý agronomický spis, nelze s jistotou říci, že tato metoda vznikla právě v Číně. Víme, že se používala i v severní Africe, v oblasti dnešního Íránu a na Blízkém východě. Některé zdroje zmiňují také Indii či suché oblasti Ameriky v době před příchodem Evropanů.
Pro novodobý svět, a zejména pro Evropu, tuto technologii v 70. letech “objevil” australský biolog a ekolog Bill Mollison (1928 – 2016), často označovaný za otce permakultury. Ten nazval zavlažování pomocí olla „jedním z nejefektivnějších zavlažovacích systémů“ a pomohl rozšířit povědomí o této jednoduché a chytré metodě zavlažování.
Co se týká názvosloví, název „olla“ [oja], který se ujal jako terminus technicus pro tuto zavlažovací nádobu, pochází ze španělštiny a původně znamená „hrnec“.
Jednoduchý název pro jednoduchý princip, který i dnes ukazuje, jak lze s vodou hospodařit chytře a šetrně.
